Eva Čejková Vašková pochází z Chrasti u Chrudimi. Do Prahy přišla studovat a pokud jde o byznys, v tomto odvětví se velmi rychle zorientovala. Ještě ani ne ve třiceti letech založila svoji PR agenturu s mnohamilionovými obraty a dvacítkou zaměstnanců. S příchodem dítěte se ale její životní dráha změnila: rozhodla se, že bude podporovat ženy. Netrvalo dlouho a vytvořila největší ženskou komunitu u nás – Ženy s.r.o. Nyní je šťastnou matkou sedmiletého syna Františka a velmi se zajímá o to, co se učí a co dělá ve volném čase. Nás zase zajímá, jak Eva nahlíží na české školství a jaké změny by v něm uvítala.
Hraje si rád František s hračkami, které podporují informatické myšlení? Podporujete výuku informatiky ve školách?
František i můj manžel doslova milují Lego Technics. Společně vytvářejí nejrůznější roboty a ty programují. Náš syn chodil do soukromé školky Malvína v Karlíně, kde dokonale kombinují výuku kreativního tvoření, hudebky, jazyků či práce s Legem společně s hraním. Nyní dáváme Františka do státní školy, aby se socializoval, aby pochopil řád. Vedla nás k tomu zkušenost ze Sokola, kde náš syn dlouho nedokázal pochopit, že má dělat to, co ostatní, nejen to, co ho baví. My s manželem spolu vedeme velkou diskusi ohledně soukromého a státního školství. Ve státním školství je málo praktických příkladů, málo se pracuje s jazyky, méně se podporuje kreativita. Na druhou stranu chceme, aby František zažil také jiné prostředí než jen soukromý školní systém.
Jaká je podle vás kromě socializace výhoda státního vzdělávání?
Uvedu příklad. Děti obvykle vydrží u jedné hry třeba 10 až 15 minut. Našemu Františkovi dali Lego a on si s ním vydržel hrát 3 hodiny. V soukromé školce ho ty tři hodiny s Legem hrát nechali. Vedli ho k tomu, že ho to baví a může se u toho rozvíjet, což je správně. Já jsem ale toho názoru, že by se také měl naučit dělat to, co dělají ostatní. Nechci, aby se dostal do bubliny dětí s tablety a iPady. Chci, aby poznal také jiné sociální skupiny. Ze stejného důvodu spolupořádám v létě tábory pro děti ze ZŠ Prosetín z východních Čech. Jedeme s Františkem na tábor, abychom vypnuli a připomněli si les a život v regionu, kde jsem vyrostla já.
Jak to máte doma nastavené z pohledu přístupu k moderním technologiím? Máte třeba určené hodiny, co kdy František může nebo nemůže dělat? Sledujete třeba, co dělá na tabletu? 
František hraje hry. S manželem je mají rozlišené na „chytré“ a ty „hloupé“. Sledujeme ho a snažíme se dohlédnout na to, co dělá. Využíváme k tomu vzdělávací hry. František nesmí hrát hry ani koukat na televizi před spaním, protože světlo z displeje nepůsobí před spaním dobře na oči a hůř usíná. Je ale pravda, že někdy staví Lego až do pozdních hodin a nemůžeme ho od něj odtrhnout.
Jaký je váš názor na úkoly?
Myslím, že by to mělo být nastaveno rozumně. Nějaký malý díl zodpovědnosti by měl zůstat na doma, ale nesmí se to přehánět. My hodně podporujeme kroužky všeho druhu – František chodí na atletiku, florbal, míčové hry, kreativní výtvarnou výchovu a zpívání ve sboru. Dáváme mu možnost volby, vše, co dělá, si vybral sám. Občas některý kroužek opustí, protože si najde jiný a zkouší nové věci. Když jsem byla malá, tak nás rodiče také hodně podporovali – mamka s námi jezdila po všech možných kroužcích a plně se nám věnovala a vím, jak moc nám to pak do života dalo. Žijeme v Praze, máme tady spoustu možností, a tak se snažíme Františkovo nadšení maximálně podporovat.
Jak se díváte na výuku programování na školách?
Myslím si, že informatiky a programování by mohlo být na školách víc; mluvím hlavně o těch státních, soukromé nechci hodnotit. Pro mě je ale také rozhodující způsob. Pokud máte ve třídě děti, které dokážou naprogramovat robota, ale zároveň máte děti, které mají problém se čtením, je nutné s tím pracovat. Tyto dvě skupiny se vám potkají zhruba ve třetí třídě a tento obrovský rozdíl je třeba zvládnout. Když pak máte skupinu dvaceti dětí, tak to jeden učitel prostě nemůže dokázat. Mohlo by se to třeba řešit workshopy, děti rozdělit do skupin a pracovat s nimi více individuálně. Myslím si, že máme mnoho šikovných pedagogů, ale je potřeba jim dát prostor a nástroje, aby děti mohli rozvíjet. Třeba František má ve třídě na 28 dětí dva pedagogy, to je něco, co mě na státní škole opravdu mile překvapilo. Asistentka pomáhá pomalejším žákům a paní učitelka může rozvíjet talent těch rychlejších. To je podle mě správná cesta.
Autor: Jan Schönbauer
