Václav Sigmund vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Po dokončení studií se stal web developerem na plný úvazek, a to v zahraničním vysílání Českého rozhlasu, které mělo jako jedno z prvních u nás vlastní webové stránky. V roce 2010 začal pracovat v Bruselu, kde působil i jako informatik. V současné době pracuje pro jednu ze služeb EU a koordinuje překlady dokumentů do češtiny. I v této oblasti ovšem využije své znalosti a zkušenosti z oblasti programování a informatického myšlení.
Kdy jste se poprvé setkal s informatikou?
Jsem takové pozdní Husákovo dítě, takže nějaký první otisk výpočetní techniky si vybavuju buď v podobě kalkulačky nebo děrných štítků ze sálových počítačů, na které se u nás doma psaly poznámky nebo sloužily jako záložky. Ale první počítač tak, jak ho známe dnes, jsem viděl až v podobě videoherních automatů na nějaké pouti někdy okolo roku 1985. Okamžitě mě to uhranulo, protože to bylo o míle napřed před tehdejší socialistickou technikou. Mělo to barevnou obrazovku, hrálo to a samozřejmě to bylo interaktivní. S termínem informatika jako takovým jsem se asi setkal až někdy okolo roku 1990 na zájmovém kroužku programování, ale možná až mnohem později někdy na střední škole.
Co vám říká termín informatické myšlení?
Žádnou formální definici z hlavy asi nevytáhnu a pokud jsem někde nějakou četl měl bych k ní určitě své výhrady. Informatické myšlení je podle mě přístup k řešení problémů takovým způsobem, aby bylo možno co nejlépe využít automatizace, které nám informační a komunikační technologie nabízí. Jak probíhala výuka informatiky na základní a střední škole, na kterou jste chodil? Na základní škole nijak. Občas nás vzali do učebny vybavené klony československého počítače PMD-85/2 a po převratu se na základní škole objevila učebna s PC kompatibilními počítači dokonce v lokální síti tenkrát populárního Novell Netware. O nějakém připojení k internetu v té době ještě nemohla být řeč. Jako střední školu jsem si vybral gymnázium s rozšířenou výukou programování, kde měla výuka informatiky vysokou úroveň.
Jak by, podle vás, měla výuka informatiky vypadat, aby byla efektivní a zohlednila měnící se svět technologií?
Nevím, jak výuka informatiky v současnosti vypadá, každopádně v oblasti informatiky stejně jako v jiných oborech platí nějaké základní principy, od kterých se pak odvíjí všechno ostatní, v informatice namátkou to, že existuje nějaký postup, jak řešit problém, kterému se říká algoritmus, že od počítače lze očekávat jen chování v určitých mezích, které se souhrnně definují pod pojmem turingův stroj, že úlohu, kterou má zpracovat, se musí rozložit do malých krůčků, které umí počítač zpracovat, že má počítač určitou obecnou architekturu a existuje existuje něco jako paměť a procesor počítače a podobně. V knize Smarter than you think, jež se zabývá otázkou, jaký vliv má každodenní interakce s počítači na způsob, jak pracujeme s informacemi a vnímáme svět okolo sebe, je popsáno, jak se školáci v USA učí vytvářet jednoduché počítačové hry, přičemž sami odhalují výše uvedené principy. Výsledky své práce pak sdíli se svými vrstevníky a vzájemně si své výtvory hodnotí. Už jenom ten fakt, že nedělám nějaký školní projekt, docela pomáhá. Prostě některé věci si zažiju jenom tak, že je budu dělat. Samozřejmě jestli je taková výuka možná, bude záležet na tom, jestli seženeme pedagogy, kteří se v problematice budou sami dobře orientovat a dokážou studenty nasměrovat.
Kdy jste se rozhodl stát programátorem?
Když jsem uviděl první osmibitové domácí počítače, které uměly dost podobné věci, jako ty již zmíněné videohry na pouti, říkal jsem si, že bych chtěl umět podobné věci taky vytvářet.
Jakým způsobem využíváte informatické myšlení ve své profesi?
V současnosti se programování na plný úvazek nevěnuji, pracuji pro jednu překladatelskou službu EU v Bruselu. To samozřejmě obnáší zpracování textů v počítači. Řada postupů, které s texty provádíme, se opakuje, a tak se přímo nabízí vytvořit na tyto postupy různá makra a nástroje, které nám opakující se činnosti usnadní. Takže pokud lze nějakou naší činnost alespoň trochu automatizovat, tak se o to snažím, dá se říci, že s úspěchem.
V oblasti IT jsou softwaroví inženýři, lidé, kteří vymýšlejí principy a postupy, a pak lidé, kteří je realizují. Která z těchhle oblastí je vám bližší? A jaké nadání pro ně, podle vás, člověk potřebuje?
Než člověk začne dělat softwarového inženýra, pokud tím máme na mysli někoho, kdo se snaží sestavovat složité systémy, měl by nejdříve získat vhled do problematiky jako programátor. Konstruktér strojů by také měl mít nějakou praxi jako strojař a mít alespoň základní představu o tom, co obnáší výroba určité součástky. Myslím, že to je více otázka praxe, než nedání. Určitá schopnost abstraktního uvažování samozřejmě pomáhá, ale to jde myslím ruku v ruce s tím, jak si člověk věci osvojuje.
Jakým způsobem využíváte technologie ve svém životě?
Určitě ne tolik, kolik bych mohl. Mám mobilní telefon a počítač a umím je snad používat. Jsem rád, když mě navigace v telefonu upozorní, že na silnici, kudy chci jet, je aktuálně zácpa a vymyslí objížďku. Tajný recept nebo nestandardní způsob využití technologií, který bych vám doporučil, mě nenapadá.
Máte zkušenosti z IT v médiu, řešil jste i statistiky a vyhodnocování dat. Proč je podle vás něco takového důležité?
Krátce: co nejde dobře měřit, nejde dobře řídit. Dlouze: různé výkonnostní statistiky řeším i v současnosti v rámci zpracování překladů. Nerad používám klišé a nejsem schopen teď dohledat zdroj, ale nějaké moudré hlavy spočetly, že dnes každý den vytvoříme více záznamů, textu a různých dat, než kolik jich předchozí generace vytvořily za celou svou existenci až někdy do začátku průmyslové revoluce. To že si nějakou veličinu změřím, je pěkná věc, ale mnohem důležitější je, abych dokázal zjistit a interpretovat, čím je naměřená veličina ovlivněna.
Pracujete v jako koordinátor překladů v jedné ze služeb EU. Jaké technologie při své profesi využíváte? A jaký prostor tam má informatické myšlení?
Hlavním pracovním nástrojem je tzv. CAT tool (Computer Aided Translation). Podobně jako pro zpracování textu je dnes de-facto standardem Microsoft Word, tak v oblasti překladů je leaderem SDL Trados Studio. Je to šikovný modulární systém, který umí načíst text v téměř libovolném formátu a používat řadu slovníků, nástroje pro strojový překlad, vyhledávat, zda již byla přeložená podobná fráze atd., takže dělá spoustu rutinní práce za vás a dovoluje vám soustředit se plně na obsah textu. Poté používáme různé terminologické databáze a systémy na řízení a plánování workflow, abychom věděli, kdo co přeložil a bude překládat, jak dlouho to trvalo a kolik toho bylo. A jak už jsem zmínil výše, při opakovaném zpracování téměř čehokoliv se najde nějaký prostor pro automatizaci opakovaných úloh, takže informatické myšlení má prostor i tady.
Jaké změny jste v oboru pozoroval v posledních 15 letech? Co dnes člověk potřebuje k tomu, aby se mohl věnovat oblasti informačních technologií? A není to už příliš široký pojem?
Za posledních 15 let bylo změn hodně. Když bych si vzal jako protipříklad medicínu, tak pokud se budete oboru věnovat, máte dobrou šanci, že v padesáti z vás bude zasloužilý pan primář, který už viděl ledasjakou nemoc a bude kapacita, kterou toho příliš nepřekvapí. V informačních technologiích se terén nebo mapa každých cca pět let úplně změní a to, že někdo uměl Fortran pro sálový počítač nebo assembler MOS6502 není znalost která by se dala příliš využít. Věci se zkrátka zdokonalují a znalosti nabyté před pěti lety můžou být najednou k ničemu, protože se prosadil naprosto odlišný přístup k řešení problému, než jak se k němu přistupovalo před pár lety. To zároveň znamená, že veterána s dvaceti lety praxe může v klidu strčit do kapsy někdo čerstvě po dvacítce. Takže aby se člověk mohl věnovat informačním technologiím, potřebuje hlavně zájem, dále čas, aby mohl s konkrétní technologií experimentovat a naučit se jí používat, a nějaké to informatické minimum, tedy znalost základních principů, o které jsem zmínil v otázce o výuce.
Jaké změny vidíte do budoucna? Kam se bude obor posouvat?
Zase si půjčím jedno klišé a to, že v krátkém horizontu má člověk tendenci to, co technologie slibuje, přeceňovat, v dlouhém horizontu naopak podceňovat. Teď náš každodenní život začínají ve větší míře ovlivňovat oblasti strojového učení a umělé inteligence, která měla podle původních představ jejích tvůrců být k dispozici někdy před čtyřmi nebo pěti dekádami. Směřujeme k širšímu nasazení automatizace v rozhodovacích procesech, které donedávna vyžadovaly přímý lidský dozor. Příkladem toho jsou třeba samořiditelná auta. Jak jsem zmínil v otázce o statistice a její interpretaci, vždycky je důležité umět vysvětlit, jak jsem k modelu rozhodování, který používám, dospěl. Podle mě, ale nejsem schopen teď citovat nějaký psychologický výzkum, který by to podpořil, i když zřejmě existuje, má člověk tendenci důvěřovat údajům, které mu počítač poskytne. Pokud se například na základě nějakého modelu hodnotí rizikovost poskytnutí bankovních půjček bez dohledu a konečného rozhodnutí skutečných zaměstnanců banky,kteří dokážou přehodnotit okolnosti konkrétní žádosti, může se stát, že někdo na půjčku nedosáhne, a nebude nikdy přesně vědět proč. To je fenomén, kterému se začalo říkat "digitální totalita". Určitým řešením bude do budoucna muset být podobně, jako dnes přehnaně protěžované GDPR, nějaké nařízení v podobě a standardů a požadavků na audit automatizovaných rozhodovacích modelů a procesů. A stejně tak, jako máme dnes v rámci GDPR právo vědět, jaké informace o nás nějaký subjekt schraňuje, stejně tak bychom měli mít právo vědět, na základě čeho nějaký subjekt rozhodl o našem požadavku. Prostě se z použití počítače pro rozhodování o lidech stává etická otázka, ale to je asi na samostatné povídání.
K čemu je, podle vás, dobré informatické myšlení v běžném životě?
Pár příkladů jsem zmínil, může vám ulehčit vaši práci a něco automatizovat. Dává určitý pohled na řešení každodenních situací, ale osobně si myslím, že informatické myšlení by nemělo převažovat. Vždycky je vhodnější, pokud se doplňuje s dalšími přístupy k řešení problému.
