Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Informace, jak tyto stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním souhlsíte s použitím souborů cookie. Více informací. Rozumím Pro správné fungování webu si zapněte javascript.

Informatické myšlení

Svět IT se stále vyvíjí, nepřeceňujme konkrétní znalosti. Je dobré znát postupy, ale i vědět, jak byste se k určitému postupu dostali

Patrick Zandl foto

Patrick Zandl je internetový odborník, novinář a spisovatel. Vystudoval religionistiku a archeologii. Při studijních misích do zahraničí se seznámil s technologií GSM, která právě v tu dobu, tedy v polovině 90. let začala nastupovat i v České republice. Jak o sobě sám říká, na internetu je déle než Google. A tak na svých stránkách o náboženských tématech začal psát také o komunikačních technologiích, což později vyústilo v to, že v roce 1996 spoluzaložil zpravodajský server Mobil.cz. Pracoval jako analytik informačních zdrojů, šéfredaktor portálů zaměřených na technologie, počítače a počítačové hry. Od ledna 2017 do října 2018 se věnoval projektu open source routeru Torrus Omnia ve sdružení CZ.NIC, správce české národní domény. Jak vidí výuku informatiky na českých školách? A proč by se podle něj měly děti učit strukturovaně přemýšlet?

Na konferenci UčIT jinak jste zmiňoval, že nejdůležitější pro děti je naučit se strukturovaně přemýšlet. Pro člověka, který vůbec netuší, co to znamená – jak byste to vysvětlil?

V dnešní době máme tendenci plácnout na jakoukoliv otázku nebo problém tu první intuitivní odpověď, která nás napadne. Strukturované přemýšlení je o tom sednout si, zamyslet se nad danou záležitostí, rozebrat si ji na jednotlivé detaily. A je to hodně důležité u velkých úkolů – když třeba programujete velký software nebo stavíte dům, nemůžete prostě plácnout, že první postavíte střechu. Má to nějaké náležitosti, jak tu věc udělat.

Dům se staví od základů, neřku-li od nějakého stavebního povolení, neřku-li od toho, že si nejdřív seženete pozemek a máte ho zapsaný v katastru. Náležitosti jsou prostě nějak dané. A strukturované myšlení je jenom aplikace tohoto. To, že si problém rozeberete na části, které jste schopni sami postupně zvládnout. Podíváte se na to, jestli třeba nějak potřebujete ověřit, že daný kus práce jste udělali dobře, protože to třeba už později nepůjde změnit. Tedy například když stavíte ten dům, kontrolujete, jestli máte rovně základy. Protože když už samotné základy neuděláte rovně a začnete na nich stavět zdi, budete mít dům křivý, dokud ho bagrem nesrovnáte se zemí. A tohle je způsob, jak problémy rozebírat, zpracovávat je, ale také nenechat se jimi zahltit.

Jaký je podle vás rozdíl mezi strukturovaným přemýšlením a informatickým myšlením. Dá se tam nějaký najít?

Informatické myšlení je vlastně totéž, pouze aplikováno do informatiky. Když chcete programovat software, také si ho musíte rozebrat na nějaké menší části. Ty třeba rozdělíte mezi vývojáře v týmu. Každý se stará o ten svůj kus. A máte dohodnuté nějaké interfaces, nějaká rozhraní, prostřednictvím kterých si ty kusy vyměňují data. Ono to vypadá, že naprogramovat software je jednoduché, ale je to těžká disciplína, jako cokoliv jiného, jako jakýkoliv jiný úkol.

Někteří rodiče mají představu, že učit se strukturovaně nebo informaticky myslet znamená vychovávat z dítěte „ajťáka“. Jak se díváte na tohle? Jak byste rodičům popsal nebo vysvětlil, že to není totéž?

Strukturované myšlení je velká výhoda v čemkoliv. Jakýkoliv problém potřebujete zvládnout, musíte se nad ním zamyslet. Když budete žádat o hypotéku, tak i to má nějaké náležitosti, které čím líp zvládnete, tím lepší hypotéku dostanete. Promítá se to všude.

Jak dostanete hypotéku? Obejdete několik bank. Porovnáte jejich nabídky. Spočítáte si, co vám vyjde nejlíp. Ale také si progooglujete, jaké jsou reference na vybrané banky nebo instituce, které vám hypotéky nabízí, jestli jste schopni dodat papíry, které ty instituce požadují. Vzít si hypotéku vypadá jako jednoduchý problém, ale aby to fungovalo, abyste z toho získala co nejvíc, je dobré provést nad tím zase nějakou strukturovanou úvahu. Když to zvládnete, je to pro vás výhoda. Když ne, taky bez toho můžete žít, jenom prostě zaplatíte horší hypotéku. To je na vás.

Na konferenci UčIT jinak jste zmiňoval, že všechno, co učitelé v rámci předmětu informatika děti naučí, ony vlastně nemůžou využít v praxi, protože než vyjdou ze školy, všechno se posune někam dál. Jak vidíte budoucnost výuky informatiky? Kam by se to podle vás měla ubírat dál?

Nechtěl jsem tím říct, že to znamená rezignovat na výuku. Spíš jsem chtěl říct, abychom nepřeceňovali konkrétní znalost. To, že si žák nepamatuje, jakým konkrétním příkazem vytiskne na tiskárně soubor, není zas tak podstatné, to se za tu dobu změní. Vždycky ale bude nějaký postup a je dobré ho znát nebo vědět, jak byste se k němu dostali. Máte-li ho v hlavě, je to samozřejmě výhoda, ale nesrážejme děti, které si ho umějí najít a jsou to schopné udělat, vůči těm, které si ho pamatují. Bezpochyby nejhorší je žák, který není schopný si najít daný postup, ani si ho nepamatuje, ani o tom takhle nechce přemýšlet, s tím je to těžké. Ale jenom ta hrubá znalost vám dneska nestačí.

Na informatice a strukturovaném myšlení tak, jak vy ho popisujete, se mi líbí i princip, že chyba je považována za růstový prvek, že i slepé uličky jsou důležité k objevování. Jak by se tohle podle vás mělo promítnout ve výuce, v našem školském systému?

To já nevím. Já neumím vzdělávat děti. Vidím to ale skvěle na synovi, který je příbuzný s Cimrmanem, protože je průkopník slepých uliček. On se vždycky nějak zasní a přijde s tím, že něco vyzkouší. A já mu říkám: No jasně, zkus to. – I když vím, že je to blbost. Ale kdybych mu to řekl, že tohleto nepůjde, že prostě nezkonstruujeme raketu, která opustí atmosféru tím, že do ní dáme řadu nafukovacích balónků, on by to nevyzkoušel.

Důležité je, jestli si z toho odnese nějaké ponaučení, aby ty chyby už neopakoval. To je takové to instinktivní - děti, které jsou průkopníky slepých uliček, získají dobrou intuitivní znalost a slepou uličku za chvíli uvidí samy. A není přece špatně v deseti letech zkoušet slepé uličky. Blbé je ve dvaceti do nich pořád zoufale bušit hlavou, do té stejné slepé uličky, kterou jste v těch deseti vyzkoušela. To je podle mě úloha rodiče, plus případně pedagoga, abychom je naťukli, že tuhle slepou uličku už jsme prubovali minule a nevedlo to k tomu kýženému cíli. Ale zase je dobré, když to dítě uzná samo.

Na druhou stranu, nikdo neví, ze které slepé uličky se pak může vynořit nějaký zajímavý objev.

To je další věc. Žijeme ve světě, který je strašně relativní. A když Einstein objevoval svou teorii relativity a kolem ní se točící celý nový fyzikální svět, tak už tehdy se chtělo říct: Ale to přece Newton už všechno vyzkoumal, tam už víme, že jablko padne ze stromu. Co na tom chcete dál objevovat? – A pak zjistíte, že jsou určité podmínky, kdy je to jinak. A důležité jenom je, jestli jsou ty podmínky zajímavé. A my jsme u Einsteinovy teorie zjistili, že je obrovský segment podmínek, v případě kterých je zajímavé to, co řeší.

Jak se někdy říká, člověk dokáže některé věci proto, že mu lidi zapomněli říct, že ono to vlastně nejde.

Ano. Takové to, že čmelák neví, že může létat, tak prostě lítá. A jenom to znamená, že jste prostě něco přehlédli.

Je něco, co byste chtěl dodat? Třeba něco, co v rámci tohoto oboru moc často nezaznívá a mělo by?

Já mám hodně takových pedagogicky nepopulárních myšlenek. Jedna z těch nejvíc nepopulárních je ta, že si myslím, že by se ve školství mělo zvolnit, že do dětí se cpe obrovské množství záležitostí. A když se dívám na to, kam by se vměstnala výuka věcí, které jsou v dnešní době potřeba, ať už je to IT, ale třeba i finanční gramotnost, právní gramotnost a další, už nezbývá moc místa. A zatím to končí tak, že se další přidá navíc a nic se těm dětem neubere.

Mám syna v první třídě a on chodí domů v pět. A je pak úplně hotovej. Protože do něj do jedné hodiny hustí ve škole nějakou látku. Sice ve velmi komfortním systému vzdělávání, ale stále to znamená, že se do něj něco hustí. A pak odpoledne v družině zase něco jiného. Zkusme dětem začít zase škrtat. Nemusejí úplně do detailu rozumět všemu. Už se to nemůžou naučit. Už toho víme o tom světě tolik, že všechno se ty desetileté nebo dvanáctileté děti nenaučí.

Sdílejte akci:

Přečtěte si další

Nejčtenější články

Nejnovější články přímo do vaší e-mailové schránky

Zůstaňte v obraze


© Copyright 2018 Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Vyrobil Rexonix, corporate design Helena Jiskrová.