Informatické myšlení má svou nezastupitelnou roli i tam, kde bychom ho možná na první pohled ani nehledali
Oborem Josefa Součka je archeologie. Pracuje v Národním muzeu. Je kurátorem zahraniční sbírky v Oddělení pravěku a antického starověku Historického muzea. Jaké je místo informatického myšlení v archeologické praxi? A co by se podle něj děti měly v informatice na školách učit?
Dají se ve vašem oboru najít paralely k postupům informatického myšlení? Tedy automatizace opakujících se činností k jejich zjednodušení ve smyslu vytváření algoritmů. Nebo postup ve smyslu nalezení problému, jeho analýzy, nalezení možných způsobů řešení, výběr toho nejvhodnějšího pro danou situaci a jeho použití.
Ať se díváme na práci archeologa nebo na práci kurátora, informatické myšlení je pro nás velice důležité a může nám ve spojení s moderními technologiemi hodně usnadnit práci a také přispět k novým poznatkům. Terénní výzkum generuje velké množství dat, ke kterým je třeba vhodně přistupovat, třídit je, analyzovat je. Je také na nás, abychom z artefaktů a jejich kontextů vytěžili co největší množství informací. K tomu je nutné se alespoň orientovat v širokém spektru analýz, od statistických až po chemické, abychom si mohli stanovit otázky, na které pak ve spolupráci s dalšími odborníky hledáme odpovědi.
Jaké technologie využíváte ve svém oboru, v terénu či poté?
Historické dědictví máme jenom jedno a je tedy nutné k němu přistupovat opravdu zodpovědně, ideálně za pomoci nejmodernějších technologií. Zkoumáme lidskou společnost v minulosti co nejkomplexněji. A tomu odpovídá i spektrum metod, které můžeme při výzkumu aplikovat. Díky metodám geofyzikálního průzkumu, LIDARu, multispektrálnímu snímkování i prostým leteckým fotografiím, v současnosti také díky bezpilotním prostředkům dostupnějším než kdy předtím, dokážeme vyhledávat archeologické lokality a zkoumat je bez toho, aby bylo nutné je de facto zničit vykopávkami. Pokud ale k vykopávkám musí dojít (ať již k záchrannému výzkumu před stavbou, nebo k badatelskému výzkumu za účelem hledání odpovědí na konkrétní otázky), přichází na řadu přesné zaměřování, 3D dokumentace na základě fotografií, odebírání vzorků půdy na archeobotanické a palynologické rozbory nebo analýzy chemického složení půdy.
V práci nám pomáhají i geografické informační systémy (GIS), a to jak při dokumentaci a analyzování výzkumu, tak při zkoumání krajiny. Zpracování nalezených artefaktů je z části opět databázovou úlohou, vše musí být provázáno se svým původním kontextem (vrstvou), ale musí být zaznamenány i další údaje tak, aby bylo možné případně použít statistickou analýzu souboru. Nálezy je dnes možné dokumentovat nejen prostou kresbou, ale i pomocí různých druhů 3D skenerů. U některých artefaktů je možné přistoupit k přírodovědným analýzám, jako je například petrografie, metalografie, spektrometrie, rentgenová difrakce a fluorescence.
Absolutní stáří nálezů nám pak může poskytnout karbonové datování, dendrochronologie nebo i opticky stimulovaná luminiscence. Metod je opravdu velké množství a doufám, že mi kolegové prominou, pokud jsem na nějakou zapomněl. Je jasné, že sám archeolog na takové specializované analýzy nestačí, proto je náš výzkum čím dál více interdisciplinární a specialisté tvoří nedílnou složku výzkumných týmů. Archeolog i tak ale musí být schopen vytvořit pro specialisty zadání, tj. znát limity jednotlivých metod, a pak výsledky analýz interpretovat.
Jak se změnilo využití technologií ve vašem oboru v posledních dvou dekádách?
I přes to, co jsem popsal výše, je archeologie v České republice stále poměrně konzervativní obor. Často to ale není nezájmem ze strany archeologů, ale nedostatkem prostředků a času na provádění analýz. I tato situace se ale lepší a obor se nám pomalu technizuje. Situaci před dvaceti lety jsem nezažil, ale ještě před deseti lety se část archeologů dívala na počítač jako na nutné zlo. Mezi tím došlo ovšem k jisté generační obměně a mladší kolegové jsou připraveni a mají vůli zkoumat minulost všemi prostředky, které má současná věda a technika k dispozici.
Jaký v tom vidíte posun do budoucna?
Doufám ve velký posun jak v lidech, tak v metodách. Již nějakou dobu se na vysokých školách budoucí generace archeologů učí o těchto moderních metodách, a jak je využívat při výzkumu, a myslím, že jejich přínos pro svůj výzkum všichni jasně vidí. Technický pokrok jde vpřed ohromnou rychlostí a my se jen můžeme pokoušet držet krok, nebo být alespoň těsně v závěsu. Osobně s velkým zájmem sleduji, jak se zvyšuje rozlišení geofyzikálních metod, zejména georadaru. Velké naděje vkládám i do bezpilotních prostředků, které již dnes mohou nést multispektrální kamery a dokonce i malý LIDAR. Nedávné objevy také vzbuzují naději, že se podaří vyřešit určité problémy kalibračních křivek pro radiokarbonové datování. Pro samotné terénní výzkumy do budoucna doufám ve větší nasazení tabletů, smartphonů, cloudových aplikací a co největšího omezení papírových formulářů. První vlaštovky můžeme pozorovat už pár let.
V rámci vašich osobních zkušeností, jaký je váš pohled na to, co by se v předmětu informatika nebo informatické myšlení měly děti na školách učit, aby to pro ně bylo co nejužitečnější?
Myslím, že by bylo užitečné, aby se děti naučily naplňovat heslo „pracovat chytře, ne tvrdě“. Když se člověk nad prací napřed zamyslí v souvislostech, může například často nějakou část práce automatizovat a optimalizovat svoje výkony. Obecně se pak dá říct, že na každou práci si člověk musí vzít správné nářadí, takže by bylo vhodné, aby děti měly přehled, jaké „nářadí“ je vlastně k dispozici, i kdyby s ním přímo neuměly zacházet.
