Bezpečnost na síti? Jedině správnou a častou komunikací si může rodič zajistit i rozumný přístup svých dětí k informačním technologiím. Zakazování používání mobilu nebo tabletu děti před nebezpečími, která na internetu číhají, nechrání. Ani tajné lustrování. „Nezajímejte se, jak bylo v družině, ptejte se, co dnes se spolužáky točilo vaše dítě za videa. Sledujte s ním jeho oblíbené youtubery, ale nedopusťte, aby se od vás utíkalo vypsat na sociální sítě,“ radí Pavla Randáková, expertka na bezpečnost na internetu. Co nezanedbat a čeho se naopak vyvarovat? Prozrazuje v otevřeném rozhovoru o nástrahách pro dnešní mládež.
Co je první past, do které se mladí lidé nebo děti nejčastěji chytí, pokud jde o informační technologie a pohyb na internetu obecně?
Když vezmeme v potaz děti například kolem dvanácti let, tak jsou prvním nebezpečím viry. Stáhneš si aplikaci, která není oficiální. Něco, co se tváří třeba jako Facebook, ale není to Facebook. Nebo něco, co vypadá jako hra, kterou si chceš stáhnout, protože ti ji rodiče nekoupí atd. Zaviruješ si počítač, telefon, tablet… Tyto viry mají různé podoby. Může to být něco, co ti sebere různá data. Což u dětí – doufejme – nebývá většinou tak fatální. Je jenom potřeba doufat, že nemají u sebe v telefonu žádné citlivé údaje nebo dokonce fotky. Pak jsou viry, které mohou zničit celý přístroj, takže si můžeš rovnou koupit nový telefon, tablet… V nejhorším případě se může stát, že se někdo nabourá do webkamery v počítači a sleduje dětský pokojíček. A to jsou opravdu šílené případy.
Jak se proti tomu dá bránit? Představa, že rodič přijde domů a každý večer si vezme telefon svého dítěte a začne ho lustrovat, se mi zdá trochu přehnaná. Asi by to bylo nepříjemný oběma stranám…
Variant je víc. Existují zámky na aplikace, dětské režimy na počítači, kde si můžeme nastavit povolené a zakázané stránky. Já bych se určitě nebála ani lustrovat telefon. Ono to zní děsivě, ale když si dítě od malička zvykne, že to není jeho soukromá věc, ale věc, kterou sdílí s rodičem, je to pro něj normální. Je rozdíl, když si dítě tablet půjčuje a když má svůj. V tom svém už má nějaké osobní prostředí a má tudíž větší tendence si soukromí hájit. Ale když si půjčuje přístroj od rodičů, tak si spoustu věcí nedovolí. Je naprosto v pořádku kontrolovat obsah toho, co mají děti v telefonech.
Je potřeba děti seznamovat i se silnými tématy, jako je dětská pornografie. Takže říct: ,,Jo, holky, chcete si posílat své fotky v plavkách nebo podobně, abyste si ukázaly, jak jste zhubly, ale v telefonu to nemá co dělat". Vysvětlit jim možné důsledky. Proč je to špatné, jak se to dá zneužít a co může stát, když se někdo do toho telefonu nabourá.
Určitě bych telefon svého dítěte kontrolovala, ale nedělala bych to potají. Naopak – je lepší mít s dítětem dohodu ve smyslu - takhle se u nás požívají telefony a já se ti do něj jednou za týden nebo každý večer mrknu, co na něm děláš. Důležité je povídat si s nimi o tom. Neptat se na to, co braly v přírodopisu, co měly k obědu a jak bylo v družině – ale ptát se, co dělaly s ostatními třeba o přestávce: ,,Točily jste nějaká zábavná videa?". Děti přece často točí videa na YouTube, a nemusí vám o tom říct. Nebo se můžete ptát, zda už viděly nové video od youtubera, kterého sledují. Je dobré o tom mít přehled, protože když s dítětem o těchto věcech mluvíte a ptáte se na to, co ho zajímá, tak vás to sbližuje. A čím bližší kontakt je a čím víc toho jako rodič víte, tím je to bezpečnější.
Jsou známé i případy, kde se přes videa na YouTube vylákaly z lidí nebo dětí nějaké peníze nebo čísla karet, jestli se nepletu.
Máme problém s kritickým myšlením, např. neuvěřit tomu, že jsou věci zadarmo. Mám pocit, že Kim Kardashian sdílela na Instagramu tuto výzvu: ,,Když si tohle zkopíruješ na svůj profil, můžeš něco vyhrát". To jsou lavinové zprávy. Když tohle dělá známá osobnost, tak je to hloupé. Je potřeba děti naučit tomu, že věci nejsou zadarmo, že nemůžou věřit tomu, že zkopírováním odkazu vyhrají iPhone. Jsou v tom často ukryté nějaké háčky - například ověřovací zprávou získáte kód, který zašlete dál a následně vám někdo vykrade peníze z karty.
U dětí pak ještě bývá problém přístup do AppStore, nebo GooglePlay, pokud zde mají zadané číslo karty rodičů. Mohou pak dokupovat různé hry nebo bonusy ke hrám, a ceny se mohou vyšplhat do tisíců korun.
Jakou máš zkušenost s osvětou ve školách? Například v rámci informatiky nebo občanky – probírá se zde bezpečnost na internetu?
Je to škola od školy. Jsou takové, kde o tom s dětmi mluví a děti jsou v obraze. Ale jsou i takové, kde se všichni tváří, že děti nejsou na sociálních sítích, nemají nikde své účty, a tudíž se jich tahle problematika netýká.
Co je další problém: rodiče na děti někdy nemají čas a říkají si, že je to naučí ve škole a přehodí tuto zodpovědnost na instituci. Ve škole zas pedagogický sbor tvrdí, že se to mají naučit v hodinách informatiky. Ale učitel informatiky má velmi málo hodin, ve kterých má žáky naučit spoustu věcí – jak používat kancelářské balíky, jak se naučit kreslit, programovat, někdy se učí i o historii a podobně. Do toho přichází ona bezpečnost na internetu. To se při této hodinové dotaci nedá stihnout. Proto je důležité, aby si každý učitel vzal z tohoto tématu něco na starost. Bezpečnost je průřezové téma a dá se uchopit i do hodiny občanky. Ve školách je obecně problém, že na to nezbývá čas.
Dostáváme se k dalšímu, asi nejděsivějšímu tématu, a to je zneužívání dětí na internetu. Společností teď toto téma hodně rezonuje – i v souvislosti s filmem V Síti, který na problém na jaře upozornil. Vypovídá tento snímek o realitě? A dá se proti tomu nějak účinně bránit?
Ten film ukazuje věci až děsivě pravdivě. Problém tady je a dá se mu předcházet. Odpověď je vlastně jednoduchá - nejdůležitější je trávit s tím dítětem čas a komunikovat s ním. Nevzdalovat se od něj. Protože když bude mít dostatečnou podporu v rodičích, nebude mít potřebu se zavírat a povídat si s cizími lidmi někde na sociálních sítích. Je důležité na to myslet i při trestání – když dostane dítě takzvaného ,,zaracha", zavře se doma v pokojíčku a rodič už nemusí mít přehled o tom, co tam dělá, jestli si s někým cizím nechatuje a podobně.
A co když to nejde? Co když třeba – a zvláště u dětí v pubertě je to dost častý jev – se dítě samo zavře do pokoje, řekne mámě a tátovi, že je nechce vidět, a stráví hodiny hraním her (v tom lepším případě) nebo chatováním a posíláním fotek nebo videí? Co pak?
To je potom těžké, protože tohle je evidentně narušený vztah rodič–dítě, a chybí prvek důvěry. Je dobré najít příčiny. Klidně se i obrátit na nějakou instituci nebo požádat psychologa, aby pomohl vrátit vztah do normálu. Odborník může celou problematiku vysvětlit dítěti za rodiče, pokud to není v jejich silách.
Nestydět se…
Vůbec ne! Tady u nás v Česku je takový nešvar stigmatizovat člověka, který se sejde s psychologem nebo psychiatrem. Ale to je úplný nonsens, protože tihle lidé jsou tady od toho, aby nám pomohli. Hlavně je potřeba tu vzniklou krizi řešit hned v začátku a nenechat to dojít tak daleko, že se dítě za příslib nového telefonu sejde s někým cizím uprostřed lesa.
Pak je samozřejmě dobré učit své děti takovým návykům jako: ‚,Když se s někým chceš potkat, tak mi to prosím tě řekni, já tě tam dovezu, budu poblíž. Nescházejte se o samotě, ale buďte na veřejném prostranství. Když na tu schůzku nepřijde domnělý dvanáctiletý kluk, se kterým hraješ hry online, tak odejdi.
Dá se v tomhle ohledu poznat, kdo je na druhé straně toho chatu?
Nedá. Na první dobrou, když si s někým budeš jen psát, to nepoznáš. Ale existují nějaké kroky, kterými si můžeš dotyčného prověřit. Ideálně, aby udělal něco ihned, to znamená požádat ho, aby třeba poslal svoji fotku s mobilním telefonem v ruce, kde bude aktuální čas. Nebo ať napíše na papír nějaký vzkaz, který ty pošleš a tu fotku se vzkazem do dvou minut odešle tobě. Stačí i esemeska. Dát tomu dítěti na druhé straně limit, to je podstatné. ‚,Udělej to teď, do pár minut. Ne zítra, ne pozítří."
To je určitě dobrá rada. A dá se vůbec určit nějaký čas, kdy už to dítě může člověk tak říkajíc vypustit? Kdy už ta kontrola prostě nebude potřeba?
Záleží na vztahu, jak moc si rodič s dítětem důvěřuje. Pokud je toto nastavené správně, tak si myslím, že kolem čtrnáctého/patnáctého roku by se už dítě mělo umět orientovat v tomto směru úplně samo. Důležité je, aby vědělo, že za rodičem může přijít kdykoliv: ,‚Mami, tati, někdo mi napsal zprávu, která se mi nelíbí, a já nevím, co s tím mám dělat", nebo: ,‚asi jsem si stáhl něco, co jsem neměl". A to se všechno dá testovat v průběhu před čtrnáctým rokem.
A kdy se naopak mají rodiče začít zajímat, co jejich dítě s telefonem nebo tabletem dělá?
Od prvního okamžiku, kdy začnou technologie používat. Klidně to dnes bývá už ve věku dvou/tří let. Nenechat dítě, aby samo koukalo do telefonu, ale trávit tento čas s ním. Naučit ho, že rodič je mu oporou. Pokud něco neví, je tam pro něj máma nebo táta.
A ten nejzranitelnější věk je u dětí jaký, pokud jde o technologie a jejich zneužití?
Asi kolem dvanáctého roku, kdy většinou zažívají spoustu změn. Druhý stupeň, víceleté gymnázium, fyziologické i psychické změny…
Někteří rodiče si myslí, že když své děti úplně odstřihnou od informačních technologií, tak je tím nejlépe ochrání. Co si o tom myslíš?
Podle mě to nejlepší řešení není. Technologie jsou všude kolem nás a tvářit se, že to tak není, děti opravdu nepřipraví dobře. Je ale určitě dobré také korigovat čas, který u přístrojů stráví. To znamená technologie dovolit, ale mít pořád pod kontrolou čas a způsob, jak ho využijí...
autor: Jan Schönbauer
