Bronislav Sobotka je nadšený učitel angličtiny z Brna. Přitom jej jako dyslektika a dysgrafika málem poslali do zvláštní školy. Dnes jeho profil odebírá na YouTube 136 tisíc lidí, které motivuje učit se cizí jazyk. Sám o sobě říká, že má pravděpodobně nejlepší práci na světě.
Na svém YouTube kanále slavíš úspěch s online kurzy angličtiny. Zároveň jsi středoškolským učitelem. Jak jsi se k tomu všemu dostal a proč?
Já jsem byl typický příklad studenta, který v celém vzdělávacím systému naprosto selhával. Jsem totiž dyslektik a dysgrafik, a spousta věcí mi prostě nešla, ale tehdy se to moc neřešilo. Nejdřív mě chtěli poslat do zvláštní školy, pak mi řekli, ať nechodím na střední, protože jsem na to „blbej“, na střední zase ať hlavně nejdu na vysokou, protože jsem lempl. Takže ten můj dnešní úspěch je vlastně takový úspěch navzdory. A je pro mě velice důležité nenechat moje studenty zažít totéž, ale naopak ten úspěch.
V čem byl u tebe problém?
Především v tom, že mi nikdy nikdo nevysvětlil, jak se mám učit, a co to vlastně znamená. Ve škole mi řekli ,,Tohle se nauč", ale už mi neporadili jak. A když mi to nešlo, řekli ,,Příště se to nauč líp". A to se pak motivace hledá těžko. Myslím, že díky tomu jsem jeden z mála učitelů, kteří vědí, jaké to je, když vám něco nejde. Většina kantorů jde přeci jen učit to, co jim jde a co je baví. A možná nechápou, co mají ti studenti za problém. Vnímám jako velkou přidanou hodnotu to, že jsem si zažil, jaké je propadat z jazyků. Díky tomu se můžu k studentům víc přiblížit a možná lépe přijít na to, co by jim mohlo v dané věci pomoci.
A kdy se to zlomilo? Jak došlo k tomu, že někdo, kdo byl považován za špatného studenta, vystudoval vysokou školu s červeným diplomem?
To bylo někdy po střední – nějakým omylem jsem odmaturoval na technické škole, tehdy jsem pracoval ve fabrice, která ale krachovala a já jsem měl spoustu volného času. Řekl jsem si, že bych se mohl něco naučit. Co třeba angličtina, ta mi otevře dveře do světa. A zlomové na tom bylo to, že mě nikdo nehodnotil. Nikdo mi nedával známky, neříkal mi, že jsem hloupý nebo pomalý. Takže někdy ve dvaceti letech jsem poprvé zažil radost z učení. Mohl jsem si to užít, dělat si všechno podle sebe a zažíval jsem právě i ten pocit úspěchu: třeba když jsem slyšel nějakou písničku, které jsem dřív nerozuměl, a najednou jsem věděl, o čem je. Takže ten zlom spočíval ve zjištění, že učení může být zábava a radost.
Když jsi zmínil známkování, jaký je tvůj pohled na něj? Jestliže se ti podařilo prosadit se až v momentě, kdy jsi přestal být hodnocen…
Úplně vyhraněný názor na to nemám. Kdybych mohl, tak ve svých hodinách známkování zruším, protože ho nevnímám jako motivaci a k ničemu ho nepotřebuji. Myslím, že studenti by měli být motivováni samotnými aktivitami – tím, že se něco dozví, že vyhrají nějakou hru a podobně. Vezmi si, že někdo udělá to nejlepší, co umí, ale dostane čtyřku. To je podle mě hrozně demotivující. Vlastně si spíš připadám hloupě, když je musím známkovat, ale chápu, že jak pro samotné studenty, tak pro jejich rodiče je to určitá zpětná vazba. Mám pocit, že většina studentů i rodičů slovní hodnocení zkrátka neumí uchopit. Když o někom řeknu, že je v něčem šikovný, a zároveň že je něco, v čem se může ještě hodně zlepšovat, tak se mě pak ptají: ,,Takže to je za čtyři, nebo za tři, za dva?". Asi by to chtělo ne revoluci, ale spíš evoluci, nějaký postupný vývoj k slovnímu hodnocení. Já sám ještě známkování neumím plně nahradit slovy.
Vraťme se ještě k tvým začátkům s angličtinou. Jak jsi se tehdy učil? Přes online kurzy?
Ne, vůbec. Když jsem začínal, tak jsme doma ještě neměli ani internet. Měl jsem nějakou starou učebnici a hrozně mě to bavilo. Asi po dvou letech samostudia jsem se rozhodl, že pojedu s kamarády do Irska. Bylo to hodně těžké. Uvědom si, že bez nějakého častějšího přístupu na internet jsi v podstatě bez kontaktu s filmy nebo větším množstvím hudby – všechno čerpáš jen z učebnice. Pak se ocitneš v anglicky mluvící zemi a žasneš. Já jsem zpočátku ani nevěděl, jestli ta irština, kterou jsem tam slyšel, je vůbec angličtina. Ale dalo mi to opravdu hodně. Na druhou stranu musím říct, že jsem tam tak dvě hodiny denně trávil učením. Navštívit nebo pobýt v anglicky mluvící zemi je určitě fajn, ale není to samospasitelné. Znám spoustu lidí, kteří žijí v cizině dvacet let, ale mluví anglicky mnohem hůř než moji studenti ve čtvrtém ročníku.
Jak dlouho jsi v Irsku byl? A co jsi dělal poté, co jsi se vrátil?
Byl jsem tam necelý rok. Po návratu jsem začal pracovat ve stejné fabrice jako dřív a zhruba po roce jsem se přihlásil na pedagogickou fakultu. Těch důvodů a motivací studovat bylo několik – jednak jsem tehdy poznal svou budoucí manželku, zároveň mě podporovali kamarádi, a na té škole jsem si nakonec i uvědomil, že můžu při učení zužitkovat i své zkušenosti ze skauta a z různých zážitkových táborů. Výuka, jak jsem ji znal já, mi nevyhovovala, tak jsem se rozhodl ji změnit – s dětmi jsme se oslovovali křestními jmény, ony v hodinách hledaly poklady a byly nadšené, což mi dalo skvělou zpětnou vazbu.
Teď učíš gymnazisty. Jak tvoje hodiny vypadají, jak se na ně připravuješ?
Myslím si, že učitel by neměl být jako herec s připravenou rolí, ale je důležité především reagovat na studenty a jejich aktuální rozpoložení. Člověk může mít připravenou celou řadu aktivit, ale neměl by se stůj co stůj držet své představy o té konkrétní hodině. Stalo se mi například, že mi studentka přinesla do hodiny štěně, protože ho doma neměl kdo hlídat. V tu chvíli jsou veškeré plány o probírání gramatiky fuč, protože máš v hodině prostě štěně. Takže jsme si říkali, jak se anglicky řekne ‚Můžu si pohladit tvé štěně?‘ a podobně. Jindy zase přijdeš do hodiny s elánem a chceš předvést něco hrozně veselého, ale studenti jsou zrovna po čtvrtletce z matiky a půlka z nich má pocit, že propadne – tak to vám vtípky asi také neprojdou. Pro mě je jednoduše podstatné se přizpůsobit aktuální situaci. A netvářit se, že když jsem učitel, tak vím všechno. Tak to přeci není, jsem tam pro studenty, ale také oni pro mě a vzájemně se obohacujeme. Říkám tomu nikoli one way, ale two ways.
Zároveň je tady hodně důležitý zážitek z úspěchu. Dá se to popsat jako taková „žetonková teorie“: za každý úspěch, ať už je to jednička, pochvala od rodičů, zvládnutá zkouška nebo nějaký projekt, si nadělíš jeden žeton. Pak nastane nějaká výzva, například zkouška, do které máš vsadit padesát žetonů. Když jich máš sto, připadá ti ta sázka příliš vysoká, je to moc velký risk, a tak do toho radši nejdete. V momentě, kdy budeš mít těch žetonů tisíc, tak už ti těch padesát nepřipadá tak moc a na zkoušku se ti jde líp.
Takže cesta ze studia pedagogiky vedla na gymnázium a pak k online kurzům. To tě napadlo jak?
To vlastně vzniklo náhodou. Asi před čtyřmi lety jsem měl v rámci jedné akce pro skautské a pionýrské vedoucí takovou malou přednášku, jak se naučit anglicky. Bohužel se ale nemohla zúčastnit jedna moje kamarádka. Rozhodl jsem se proto tu přednášku natočit na kameru s tím, že jí to nahraju na YouTube. Vůbec mě nenapadlo, že by se na to mohl dívat někdo jiný – do té doby jsem tam zveřejnil několik videí, třeba z maminčiny oslavy nebo z nějaké akce s kamarády, ale nikdo se na to nedíval. Proto mě velmi překvapilo, když se pod tím videem najednou začaly objevovat komentáře od různých lidí. Já jsem tam tehdy popisoval, jak mi to učení nešlo a co jsem musel udělat pro to, aby se to změnilo, a toho se chytli lidé v diskuzi. Asi po třech měsících jsem natočil další video, následovalo další a bylo vidět, že to s lidmi nějak souzní. Zdá se, že pořád existuje poměrně velká skupina lidí, která zažívá ve školách podobný neúspěch, o jakém jsem mluvil já. A mě těšilo, že mohu mluvit o něčem, co mě baví a předávat svůj příběh dál.
Asi rok a půl poté mě oslovili z jedné firmy, jestli bych nenatočil online kurz pro maturanty. Zkusili jsme to a zdálo se nám to dobré. Nedlouho potom přišla nabídka ze Seduo.cz, díky níž jsem mohl začít ta videa dělat profesionálněji. Dnes děláme online kurzy zaměřené na různá témata, která lidi baví, nebo zajímají. Byla poptávka například po členech, tak jsem se to pokusil zpracovat a převyprávět lidem tak, aby to bylo co nejlépe pochopitelné.
…a ještě jsi u toho tak nadšený. Kde se to v tobě bere?
To bude asi tím, že mám práci snů. Bavím se s lidmi o tom, co mě baví, a to je angličtina. Zároveň mě baví si hrát, přičemž ve škole se studenty hrajeme hry, běháme, soutěžíme a podobně. Asi by bylo těžké nebýt nadšený.
Jak vnímáš české školství? Jsou nějaké tři věci, které bys v tom systému chtěl změnit?
V první řadě nevnímám naše školství jako špatné. Nemám tuhle kritiku rád, protože ta zlepšení nepřináší. Když budeš učitelům vykládat, že dělají všechno už dvacet let špatně, asi těžko s tebou vstoupí do nějaké diskuze. Nehledě na to, že každý učitel podle mě učí, jak nejlíp umí. A nevadí, že teď v tuto chvíli to třeba neumí ještě tak dobře, neví jak na to nebo se bojí. Občas mi učitelé na seminářích říkají, že by chtěli učit zábavněji, ale bojí se, že by se jim to vymklo z rukou, nebo že by se nesetkali s pochopením ve škole, mezi kolegy nebo ve vedení.
Tak to pojďme ještě obrátit – máš zkušenosti i ze zahraničí, jaká tu tedy vidíš největší pozitiva? Co děláme dobře?
Líbí se mi třeba to, že v našich třídách vznikají dobré kolektivy – umějí se semknout, drží pospolu, zažívají i společné akce. To jsem například ve Spojených státech nezažil, studenti se prolínají skrze různé předměty, na každém potkávají někoho jiného a ten kolektiv pak není tak stmelený.
Další věcí je, že tu máme relativně kvalitní vzdělání zadarmo. Ať už je to základní, nebo střední škola. U nás se lidé nestěhují do měst podle toho, aby tam byla kvalitní škola, zatímco třeba v Americe nebo v Británii to je běžné. To u nás není, ale může se to samozřejmě zhoršit.
Ještě jedno srovnání mě napadá. V Británii jsou doslova posedlí testy: školy tam dostávají peníze podle toho, jak jejich žáci dopadli v testech. Což ale vede k tomu, že se děti neučí pro život, ale pro testy. Protože jsou neustále hodnocení a školám na tom záleží. Tenhle tlak tady naštěstí nevnímám. Mě jako učitele nehodnotí nikdo podle toho, jestli můj student odmaturoval s jedničkou nebo dvojkou. Naopak se třeba setkávám se spokojeností rodičů jen proto, že se jejich dítě na dovolené domluví.
Takže u nás je svoboda v tom, že učitel si může hodiny vést podle sebe, nikoli podle nějakých tabulek?
Asi je to škola od školy – určitě se najdou takové, kde trvají na tom, aby studenti v jednom ročníku byli ve všech třídách ve stejné lekci a na stejné stránce v učebnici, což mně osobně připadá trochu zvrácené. Ale já třeba tu volnost mám. A pro mě je nejdůležitější, aby z mých studentů vyrostli dobří lidé, aby angličtinu měli rádi a když to dobře půjde, aby se anglicky i naučili. S těmito třemi prioritami šťastně už deset let učím a mám z toho radost.
Říkal jsi, že nechceš školství moc kritizovat, ale přeci jen se tady asi najdou nějaké limity, nějaké věci, které by se daly zlepšit…
Západní metodika doporučuje, aby studenti byli v hodinách aktivní ze sedmdesáti procent, zatímco učitel bude mluvit zhruba třicet procent času. Často je to tak, že učitel mluví a mluví, studenti poslouchají, pak dojde k nějaké konverzaci, ale v reálu na konci hodiny zjistíte, že jeden student mluvil třeba jednu minutu z celé té hodiny. Učitelé si pak mnohdy stěžují, že jejich žáci ani neumějí mluvit, ale už jim nedochází, že nemají kde se to naučit. Takže na aktivitu studentů obecně by asi měl být kladen větší důraz.
Druhá věc, která by mi připadala skvělá, je, že bychom studenty mohli začít víc poslouchat. Aby výuka nebyla o tom, co já jako učitel chci, ale co chceme společně. Dodnes si vzpomínám na jednu slečnu ze čtvrtého ročníku, která se rozplakala, když jsem se jí na začátku roku zeptal, co by se chtěla naučit. Lekl jsem se, co se stalo, ale ona mi řekla, že je to v jejím životě poprvé, co se jí někdo zeptal na to, co by ona sama chtěla. A to mi připadá dost smutné. Pokud mají ti mladí lidé nějakou touhu, chtějí se něco naučit, měli bychom je do toho procesu přizvat. Protože teprve ve chvíli, kdy mají právo spolurozhodovat o tom, co se děje, mohou být skutečně motivovaní. Měli bychom je poslouchat a brát vážně.
A co se učitelů týká, tak bych byl rád, kdyby tu existoval nějaký způsob, jak se rozvinout. Člověk se stane učitelem, pak je desítky let učitelem a do důchodu odchází jako učitel. Není tady moc prostor pro to, aby se stal třeba mentorem, nikam se neposouvá.
A jak funguje vůbec učitelská komunita? Sdružujete se nějak podle učebních oborů?
Jsem členem asociace angličtinářů, ta funguje v rámci svých možností, přeci jen většina učitelů angličtiny tam zapojená není. Co ale funguje skvěle, jsou akce, které nazýváme Angličtináři sobě. Každý měsíc se scházíme někde v restauraci u piva a tam si dvě hodiny povídáme, řešíme různé situace a když má někdo nějaký problém, snažíme se mu poradit. Občas si někdo z nás dobrovolně připraví nějakou přednášku, nebo si vyměňujeme různé hry a dáváme tipy třeba na nové aplikace, které se dají k výuce používat. Je to skvělé v tom, že člověk ví, že na to není sám, zároveň je to mimo školu uvolněné a velmi inspirativní.
Jeden ředitel základní školy mi kdysi řekl, že vnímá rozdíly ve výuce angličtiny u chlapců a u dívek, protože kluci hrají častěji počítačové hry, a ty jim v angličtině pomáhají. Zaznamenal jsi něco takového?
Setkávám se s tím, že dětem počítačové hry s angličtinou pomáhají, a platí to mnohem víc u kluků. Ale vůbec neumím říct, že by kluci byli v angličtině lepší než holky. Možná to je určitá výhoda, ale ze zkušenosti vím, že holky jsou většinou schopné si sednout a danou věc se naučit. Každý žák nebo student je jiný, učí se jinak a jinde. Všeobecně je ale určitě znát, že jsou dnešní mladí lidé mnohem víc v kontaktu s angličtinou skrze něco, co je baví. Dívají se na seriály, poslouchají písničky, sledují instagramové účty světových hvězd, hrají počítačové hry, a to všechno v angličtině. Ten jazyk je tak de facto všude kolem nich, a oni to nevnímají tak, že se učí. To je obrovský posun k lepšímu.
A je to tak, že je angličtina mezi mladými „in“?
Řekl bych, že ano. Asi i kvůli tomu, že angličtinu používají ikony těch studentů – zpěváci, herci, profesionální hráči počítačových her a podobně. Otevírá dveře do světa, a to studenty asi baví.
Když jsme se dotkli tématu počítačových her, zajímalo by mě, jak pracuješ s informačními technologiemi obecně – pokud jde o výuku. Můžeš svým studentům dát za úkol třeba přečíst si nějaký blog nebo popsat, co zajímavého si přečetli na internetu? Přeci jen jsou dnes pořád přišpendlení k chytrým telefonům.
Já sám využívám mobil ve výuce docela často. Ani ne skrze aplikace, ale například fotoaparát. Studentům zadám, aby vyfotili například něco, co pro ně symbolizuje naši školu. Pak pracují ve dvojicích a mají v té fotce, kterou popisují, takové vodítko, které jim pomáhá mluvit. Může to být cokoliv – hezká vzpomínka z letních prázdnin nebo člověk, kterého mají rádi. Je to mnohem lepší než univerzální fotky z učebnice, protože najednou se ten dialog týká jich samotných. A i ostatní studenty v tom kolektivu to samozřejmě mnohem víc zajímá.
Nedávno dostali moji studenti za úkol natočit nějaké místo v Brně a vytvořili jsme tak společně průvodce pro mladé lidi a pověsili jej na YouTube.
Studentům také často dovoluji používat na telefonu slovník. Připadá mi zbytečné to zakazovat, když v reálném životě jej stejně všichni používají. Občas jim také ukážu, jak fungují nějaké aplikace s tím, ať mi pak na Messenger pošlou krátkou recenzi v angličtině. Taková komunikace je jednak efektivní, a jednak blízká mladým lidem.
Autor: Jan Schönbauer
