David Ondřich, vystudovaný astrofyzik, jehož prací i radostí je programování. Vede na základní škole v Srbsku u Karlštejna programovací kroužek pro děti, o který je velký zájem. Nejraději k výuce programování u dětí používá obyčejnou tužku a papír. Organizuje společně s Hankou Šandovou v březnu již druhou RoboAkademii v Poličce, na kterou jste srdečně zváni.
1. část rozhovoru
Ty jsi programování nestudoval, ale momentálně pracuješ jako programátor a softwarový konzultant. Jak člověk přesedlá úplně z jiného oboru k programování?
Je pravda, že jsem programování nikdy nestudoval, ale dost jsem se naučil na vysoké škole. Do kontaktu jsem s ním přišel už v dětství. Když mi bylo 12 let, můj táta – veterinář – pracoval v drůbežárně. Potřeboval vyřešit případ, o kolik mají víc nemocných zvířat než odpovídá statistické pravděpodobnosti. Sehnal si na to v 80. letech programovací kalkulačku. A já, aniž bych rozuměl statistice, jsem psal pro kalkulačku algoritmus výpočtu. Tak jsem se učil programovat – nerozuměl jsem vzorečkům, jen jsem se naučil, jakým způsobem je přepsat do programovacího jazyka pro počítač. Později jsem chodil na gymnázium a tam jsem přičichl k počítačům víc.
V 90.letech jsem šel studovat na Matfyz – fyziku a astrofyziku. To už se počítače rozmáhaly hodně. Nejlépe jsem se naučil programovat, když jsem psal diplomku. Dokonce jsem se to naučil pořádněji, než se po mně chtělo. Což se ukázalo jako výhoda, od té doby mě to totiž živí.
Co je momentálně tvou hlavní náplní práce? Je to programování?
Bohužel už to programování není. Je to hlavně přemýšlení o programování a trošku i řízení lidí. Působím jako konzultant na volné noze – jako softwarový analytik, návrhář systémů. Takže sice programování musím stále rozumět, ale už ho fakticky skoro nedělám. Diskutuji s ostatními lidmi, jak programovat, nebo je řídím a vymýšlím s nimi, jak věci mohou dohromady fungovat. A musím říct, že mě mrzí, že už rukama neprogramuji. Je to totiž velmi zábavná práce vidět, jako člověku roste dílo pod rukama. Z ničeho vytvoří něco.
Takže Tě programování bavilo?
Bavilo.
Třeba se k tomu ještě vrátíš?
Já si tak po večerech tu a tam zaprogramuju, ale času je na to málo.
Vedeš také programovací kroužek. Pro koho je určen a co je hlavní náplní kroužku? S jakými programovacími jazyky pracujete?
Kroužek je určen pro děti na prvním stupni – první až třetí třída u nás na vesnici v Srbsku. Mám tam momentálně 10 dětí, které jsem rozdělil do dvou skupin na mladší a starší. V pravém slova smyslu s nimi ještě neprogramujeme, k tomu jsme nedošli. Hrajeme si s roboty, hračkami. „Programujeme“ na tabletech v jednoduchém předpřipraveném schématu. Používáme logické úlohy, učíme se jednoduché ovládání Ozobotů nebo zkoušíme ve Scratchi základní věci s kocourem. Často také používáme papírové aktivity. To znamená, že programujeme pouze s tužkou a papírem nebo s pomůckami jako různé papírky a symboly na stole nebo na tabuli.
Máš nějaký oblíbený nástroj – pomůcku, kterou bys mohl doporučit pro takto malé děti?
Jedna z mých nejoblíbenějších pomůcek je v poslední době právě tužka a papír nebo fixa a tabule. Už ve druhé třídě jsou děti dost chytré a mají dost zkušeností, abychom si mohli ukazovat třeba reprezentaci čísel. Jak funguje sčítání, odčítání, násobení a jakým způsobem s čísly pracuje počítač. Občas si hrajeme s šiframi a ukazujeme si, jak se dají čísla zapisovat jinak než číslicemi. Další moje oblíbená pomůcka je obyčejná morseovka.
Také mám rád Ozoboty. Nejdřív jsem se na ně díval svrchu, protože jsem je považoval za hračku, na které není starší děti co naučit. Ale když jich je k dispozici víc, tak si nejen každý může hrát se svým robotem, ale mohou je i spojit a pracovat s nimi ve skupinách. Nakonec se s nimi dá udělat spousta parády.
Vnímám také určitou mezeru v robotických pomůckách a hračkách. Na nejjednodušší programování máme třeba Ozoboty. Potom je třeba velký skok, aby děti pochopily složitější pomůcky. Mezera je nejenom finanční, ty lepší hračky jsou finančně náročnější, ale zároveň vyžadují u dětí daleko větší pochopení. Jsou určené spíše pro starší děti nebo pro ty, které mají opravdové nadání. Mně osobně chybí něco mezi Ozobotem a třeba Arduinem nebo mBotem.
V březnu se chystá další RoboAkademie. Co bude tentokrát náplní? Můžeme očekávat podobný průběh jako v listopadové RoboAkademii?
Na podzim jsme s Hankou Šandovou uspořádali nultý ročník RoboAkademie. Vymysleli jsme kurz, na kterém nám Hanka mohla ukázat dostupné robotické pomůcky a mohli jsme si je osahat na místě. Bylo to skvělé a shodli jsme se, že akci zopakujeme.
Chceme to udělat stejné jako minule. Vypadá to, že i mimo okruh našich známých, kteří se robotice nebo výuce programování věnují, je o kurz zájem. Chtějí přijít a vyzkoušet si různé hračky pod vedením někoho, kdo s nimi umí. Akce se bude konat opět u Hanky Šandové v Poličce v městské knihovně, protože Půda se jako prostor osvědčila a je skvěle vybavená. Všechny pomůcky jsou tam k dispozici a hlavně je tam Hanka. Je skvělá lektorka a na ní celý kurz stojí.
Je zaměřená opět na rodiče?
Ano, je zaměřená na rodiče a na učitele.
Může přijít i někdo, kdo nemá žádné zkušenosti? Kdo se s robotikou ještě nesetkal, ale měl by zájem – třeba nějaký aktivnější rodič?
Aktivní rodič nebo učitel je přesně ta správná cílová skupina. Měli jsme na podzim přesně takové dva účastníky. Jednu aktivní paní ředitelku, která o programování a o robotech na výuku programování nevěděla vůbec nic. Její učitel informatiky se rozhodl, že se chce účastnit, a ona se následně rozhodla přijet
s ním, aby věděla, o co jde. Pak přijel jeden aktivní rodič, který si chtěl osahat robotické pomůcky a zjistit, co by bylo vhodné
pro jeho dva syny. Co by si měl pořídit domů, aby v nich povzbudil zájem o programování.
autor: Michaela Svobodová
