David Ondřich, vystudovaný astrofyzik, jehož prací i radostí je programování. Vede na základní škole v Srbsku u Karlštejna programovací kroužek pro děti, o který je velký zájem. Nejraději k výuce programování u dětí používá obyčejnou tužku a papír. Organizuje společně s Hankou Šandovou v březnu již druhou RoboAkademii v Poličce, na kterou jste srdečně zváni.
2. část rozhovoru
Proč je pro Tebe důležité učit programování děti v takhle nízkém věku? Dáváš jim možnost poznat digitální svět a programování, má to ale i nějaký jiný cíl?
Má to dvě roviny. Ta první je, že chci dětem ukázat, že se prakticky všechny elektronické přístroje kolem nás dají programovat. Chci jim rozšířit nabídku činností, které by je mohly zajímat a bavit. Zdá se, že v téhle rovině u nás ve škole není sebemenší problém. Zájem o kroužek byl enormní už vloni. Připravili jsme setkání s rodiči na zjištění zájmu a přišla se podívat celá vesnice, což nás trošku zaskočilo. Samozřejmě příjemně, takový zájem jsme nečekali. A následně na kroužek chodily všechny děti ze všech tří ročníků. Letos je zájem o trošku menší, hlavně kvůli termínům. Děti jsou větší a mají kroužků víc, je těžké skloubit, aby všechno stíhaly.
Druhá rovina nesouvisí s programováním, ale spíš s tím, čemu učitelé říkají informatické myšlení. Je to schopnost pracovat s problémem a umět se na něj podívat nějakým kreativním způsobem. Neztratit hlavu před problémem, před kterým třeba stojím poprvé a vůbec nevím, jak dotyčná věc funguje, nebo příčinu potíží neznám. Není to nic jiného než aplikované logické myšlení. Učíme se, jak problém rozložit na menší časti, jaké části se dají zopakovat nebo jak si mohu ušetřit nějakou rutinní práci tím, že ji zautomatizuji. To je něco, co ani tak nesouvisí s počítači, ale spíš s myšlením a přístupem k životu a řešením problémů. Nakonec je to daleko důležitější než první rovina.
Jak by sis jako rodič představoval ideální hodiny informatiky pro své děti v dnešní době?
To je dost těžká otázka. Ale dovedu si představit několik variant, jak by to mohlo vypadat, abych s tím jako rodič mohl být spokojený.
Jedna varianta je, že se v informatice učí žáci používat současný svět – mobilní telefony, aplikace, internet dostupný prakticky kdekoliv a přemíra informací, která nás zavaluje na internetu. Líbilo by se mi učit způsoby práce s informacemi a jejich vysokou dostupností. Jak informace hledat, třídit, kriticky posuzovat, dál s nimi pracovat a jakým způsobem se jimi nenechat zahltit a nepořídit si závislost na digitálních technologiích.
A také jak pracovat nejen s tím dobrým, co internet a informační technologie přináší, ale i s tím špatným. Tím myslím hrozby typu kyberšikana, vydírání, krádež identity. Zkrátka jak pracovat se svým soukromím na internetu, na sociálních sítích a vůbec v IT. 
Druhá varianta je zaměřená víc na technologie jako takové. Chtěl bych, aby se děti učily, jak s nimi dobře pracovat – důraz je na tom „dobře“. Jak využívat aplikace a pomůcky, aby se dobře naučily nebo dozvěděly to, co potřebují. Například když dělám projekt o Německu, tak bych jej měl umět digitálně zpracovat a mohl jej potom prezentovat před třídou. Nebo propojovat fyzický svět s virtuálním –
při tvorbě plakátu mohu využít QR kód s odkazem na mikroweb s dalšími informacemi a podobně.
Představoval bych si, že se informatika může prolínat výukou skrz na skrz. V dějepise si například pustím zvukovou nahrávku projevu Tomáše Garrigue Masaryka z roku 1931. V zeměpise si zobrazím
ve virtuální realitě průlet nad Evropou a podívám se na významná horstva na kontinentu.
A jak pracovat se závislostí na informačních technologií, jak před touto hrozbou děti chránit?
Ono je všechno propojené se vším. Technologie nám nabízejí spoustu možností, jsou skvělé, mnoho věcí nám zjednodušují. Na druhou stranu přinášejí potíže, které bez nich neexistovaly a my se k problémům musíme postavit čelem. Závislosti jsou velmi složité téma, protože my ve skutečnosti úplně nevíme, co všechny současné technologie dělají s naším mozkem. Víme, že si snadno lze vybudovat závislost na internetu nebo na počítačových hrách. Ale jak si s tím mají poradit děti, které o tom, že nějaké závislosti jsou a jejich vlastní mozek je může zradit, nevědí vůbec nic? Myslím si, že tohle je důležité téma, kterému pořád jako společnost nevěnujeme dostatečnou pozornost.
Ano, je důležité informovat a vzdělávat rodiče, aby o možnosti vzniku závislosti věděli a s dětmi o tom hlavně komunikovali.
Jednak rodiče, jednak učitele. Určitě je spousta lidí, kteří o závislostech vědí hodně a s dětmi o nich mluví. Ale globálně je potřeba dál vzdělávat dospělé, aby informace předávali dětem. Děti jsou velmi zranitelná skupina.
Rozhodně ale není cesta dětem využívání technologií zakazovat. Jednak je důležité, aby s nimi uměly vědomě zacházet. Jednak zákazem rodič nic nevyřeší, protože si nim stejně cestu najdou. Nedosáhneme toho důležitého, a to je naučit děti technologie používat, aniž by na nich byly závislé.
Autor: Michaela Svobodová
